V období zrodu moderního vězeňství v Evropě na přelomu osmnáctého a devatenáctého století se za jeho samozřejmou součást pokládala trestanecká práce. Nebyla přídavkem k trestu, ani přímým opatřením, jehož účelem je náprava odsouzeného. Byla jakýmsi doprovodným jevem celého systému trestání. Ovšem v praxi bylo nemyslitelné, aby vězeň nepracoval, i když tu možnost měl. Trest si ,,odsedět“ nebyl pravděpodobně nejčastěji používaným termínem pro trávení času ve vězení, tak jako je dnes.
Práce úzce souvisela s disciplínou. Vězni měli v rámci nápravných a převýchovných opatření pevně určený režim. V podstatě všechen čas měl být vyplněn prací. Předpokládalo se, že po nějakém čase se tento režim stane návykem a i díky němu se bude odsouzený po svém propuštění lépe zapojovat do společnosti. Práce u něj bude otázkou síly zvyku.
Dnes mají před nápravou vězně přednost jeho lidská práva. Procento pracujících vězňů je nesporně menší než v počátcích moderního vězeňství. Nápravná funkce pobytu ve vězení se omezuje nejčastěji na pomoc prostřednictvím celé armády specializovaných pedagogů, psychologů, sociologů, psychiatrů a mnoha dalších. Přitom o významu práce (obecně, nejenom ve vězeních) pro existenci osobnosti člověka nemůže být pochyb a dnes už nepotřebujeme odborníky, aby nám to řekli. Člověk má POVINNOST pracovat, není to jeho právo.
Pohodlná existence bez práce
Je třeba zavést taková opatření, která člověku neumožní pohodlnou existenci bez práce. Dávám přednost osobním svobodám jednotlivce před blahem společnosti, ale to neznamená, že si člověk může dělat nebo nedělat co se mu zachce. Má právo se rozhodnout jak se svým časem a životem naloží. Je nepřípustné, aby se mu do jeho rozhodnutí vměšoval někdo zvenčí. Avšak musí být schopen nést si za svou volbu plnou odpovědnost.
V případě, že přesvědčování nezabírá a sám není schopen takové sebereflexe, je třeba jej k odpovědnosti donutit. Může se zdát, že je to v rozporu s s výše uvedeným, ale svou nezodpovědností a neschopností zasahuje do práv ostatních členů společnosti a okrádá je o hmotné statky.
Platit nebo neplatit?
Vyvstává otázka, zda je práce součástí trestu, jestliže je placená. Proti finančnímu ohodnocení stojí argument poukazující na skutečnost, že výše odměny se odvíjí od schopností a dovedností vězně. Pokud je trestanec dostatečně řemeslně zručný, zvládne logicky snadněji větší množství práce, kterou odvede kvalitněji a výsledkem je relativně vysoká mzda. Finanční ohodnocení tedy není vyjádřením stupně polepšení vězně. V žádném případě nelze položit rovnítko mezi výši mzdy a množství odvedené práce na straně jedné a rozsahem nápravy vězně. Podle francouzských zkušeností z přelomu 18. a 19. stolení bylo mezi pachateli nejtěžších zločinů velké procento zručných řemeslníků. Díky tomuto si tato skupina odsouzenců vydělávala více peněz. Ve spojení s pocitem jisté výjimečnosti určované pracovními schopnostmi měla práce potenciál stát se bariérou na jejich vlastní cestě k nápravě. Následkem tohoto byli neukáznění a nejméně schopní litovat svých činů.
Dnešní volání po zavedení povinné práce vězňů vidím jako pouhé pseudorešení. Toto téma jenom dodává materiál pro rétorická cvičení představitelů byrokracie. Bohužel většina jim obvykle horlivě a bez přemýšlení přikyvuje a opíjí se iluzemi. Stačí se podívat letmo do historie a zjistíme, že práce věznů nesníží ani kriminalitu ani náklady na vězeňství. Zkoušíme to už přes dvěstě let a je zřejmé, že tato cesta je slepá.