Na první pohled vše vypadalo tak, že na našem území pobývá už lehce přes pět let a má tedy nárok na trvalý pobyt. To, že už tady opravdu je stanovenou dobu je potřeba přesně na den vypočítat. V průběhu pěti let nesmí být mimo Českou republiku více než šest měsíců na jeden zátah. V celkovém součtu nesmí tato doba překročit měsíců deset. Podmínku nepřetržitého pobytu splnil na začátku března, žádost podal v polovině února. Zjistil jsem, že v době podání žádosti neměl v kapse vysněnou pětiletku a chybělo mu pár dní. A tady narazila byrokracie do svých pevně usazených hradeb. Obrovská tragédie, NESTANDARTNÍ ! případ. Trubte na poplach. Požádal si totiž ještě před tím, než splňoval podmínky (mimochodem, zákon neukládá, kdy si může žádost podat).
Měl jsem možnost žádost okamžitě zamítnout, státní pokladna by zkasírovala pět set korun na správním poplatku. Já bych zabil asi čtyři hodiny času (jak rozhodnu vím do třiceti minut, prověrky dokladů mám za deset minut, zbytek je rutinní administrativa). Výsledkem by bylo, že si hoch bude muset podat žádost o pár dní později. A já naivka si říkám: No co, kluk je to šikovný, česky umí líp než leckterý Slovák, matka a starší bratr sedí od rána do večera za šicím strojem aby se uživili. Nešlo by to udělat nějak tak, abych jim nemusel komplikovat život? Jo, šlo! Počkám ty necelé dva týdny, do té doby pět let splní a pobyt udělím. Zákon nijak neporuším, jenom ho použiju ve prospěch cizince. To jsem si ovšem dovolil moc. Takhle vycházet žadateli vstříc. Pokud bych nechal ty Mongoly čekal půl roku a potom žádost zamítl, bylo by všechno nejspíš v pořádku.
Opravdu nechápu, k čemu se mám vyjadřovat. Pan vedoucí mi vysvětlil, že pobyt teda udělíme, ale ať to vyjádření napíšu. Prý ,,ať jsme krytí“. Krytí před čím? A kdo my? Já jsem rozhodl v souladu se zákonem ve prospěch žadatele. Ty staré hradby je potřeba zbourat. Za nima uvidíme lidi.